Fotbal

Včera jsem běžel na chemickou průmyslovku, na mou alma mater, kterou jsem vystudoval a na které jsem tři roky učil. Od čtyř se tam hraje každý čtvrtek v tělocvičně fotbal (asi už 15 let!!!). Od rodičů, kde s dětmi o jarních prázdninách bydlím, to mám během do školy asi 4 km. Podél Odry, podběhnu železniční i automobilový most a dám se lesem do kopce, kdy na kopci vyrostlo obrovské nákupní středisko. Pod kopcem spatřím v malém údolí velký bezdomovecký tábor o několika stanech. Pohled jak z amerického výpravného velkofilmu. Psi štěkají a jeden z bezdomovců, ze sekyrou v ruce, se jde podívat, co se děje. A já trhám do prudkého kopce svůj osobní časový rekord, trasu beru jak opice po čtyřech...

A pak už probíhám nákupním centrem, vše je tak krásné a já si uvědomuji, jak ty dva světy, ulice a luxus, mají k sobě i fyzicky blízko.

Ve škole se potkávám s pár spoluhráči, s kterými jsem kdysi na tento fotbal pravidelně chodil. Když se převlékají, kolega mi otevře dveře do školy a já po deseti letech nasávám atmosféru bývalého studenta i učitele. Co cítím? - Nic. Překvapivě nic, žádné emoce. Pak hrajeme fotbal a je to skvělá hra, už dlouho jsem si tak dobře fotbal nezahrál. Když jdou chlapi do sprchy, hodím na sebe běžeckou bundu a běžím zpátky k našim.