Přiznávám, že mám rád Zdeňka Pohlreicha. Přiznávám, že když jsem viděl sestřih posledního Ano, Šéfe, tak jsem plakal smíchy - obravdu to bylo lepší, než divadelní zpracování Blbec k večeři. A do třetice, přiznám se, že jsem byl ve velkém očekávání z celého dílu, který jsem včera večer na Primě sledoval.
Pravda je, že příhoda s hrníčkem není nejsilnějším okamžikem celého dílu. Tím okamžikem pro mě bylo to, jak se pan Pohlreich vypořádal s učni kuchařského řemesla -byla to mistrovská ukázka práce s lidmi, s žáky učiliště, kteří rozhodně nepocházeli z rodin se skvělým zázemím. A výsledná večeře v luxusní restauraci, kterou učni připravili pro své rodiče, to byl koncert emocí. Emocí přesně akorát nadávkovaných, bez patosu a hysterie. A Pohlreich dokázal, že se dá dobrý Hollywood udělat i v Ústí, když je dobrej scénář s dobrým příběhem. A celým dílem znělo ono Formanovsko - Nickolsonovské "Aspoň jsem to zkusil" z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Pro mě, jako kantora, to byl nejsilnější díl ever.
Pravda je, že příhoda s hrníčkem není nejsilnějším okamžikem celého dílu. Tím okamžikem pro mě bylo to, jak se pan Pohlreich vypořádal s učni kuchařského řemesla -byla to mistrovská ukázka práce s lidmi, s žáky učiliště, kteří rozhodně nepocházeli z rodin se skvělým zázemím. A výsledná večeře v luxusní restauraci, kterou učni připravili pro své rodiče, to byl koncert emocí. Emocí přesně akorát nadávkovaných, bez patosu a hysterie. A Pohlreich dokázal, že se dá dobrý Hollywood udělat i v Ústí, když je dobrej scénář s dobrým příběhem. A celým dílem znělo ono Formanovsko - Nickolsonovské "Aspoň jsem to zkusil" z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Pro mě, jako kantora, to byl nejsilnější díl ever.
Komentáře
Okomentovat