Jednou to muselo přijít!

Jednou se to muselo stát: ráno, když jsem s dětmi došel na pláž, naše pravidelné místo už bylo obsazené; na našem krásném, geniálním a vlastně už fyzicky nám patřícím místě ležel na jakési odporné dece neidentifikovatelné barvy od pohledu nesympatický břicháč, který, když začal mluvit, vyklubal se z něho dyslektický Maďar. Stáli jsme tam tři: já, dcerka i synek, a koukali na to panoráma s jedním obézním Maďarem. Ten, aniž by nás spatřil, valivým pohybem spokojeného čuníka se otočil k nám zadkem a vypustil monstrpšouk, jako když si havíř utne po šichtě a večeři. Hned po vypuštění té rychty nám všem bylo jasno - nám i Maďarovi, že to byl prd břeněk: hlučný, mazlavý až mokrý. Maďar se nenápadně rozhlídl po okolí a už už byl spokojený, že to nikdo neviděl, když tu udělal poslední pohled za sebe, kde jsme stáli my tři. Všichni jsme se na něj dívali (dcerka až obdivně) a synek řekl jen:"BŘENĚK", čemuž Maďar těžko rozuměl, každopádně to spontání vyjádření mého syna katalyzovalo Maďarovu operaci: rychle se sbalit a zmizet. I s tou hnusnou dekou.