Když jdu ráno s dětmi do školy, připadám si jako Štaindler ve filmu Vrať se do hrobu; mírně zmatený otec s dvěmi dětmi, které si dělají co chtějí. Pak Julinku necháme ve školce a s Davídkem se blížíme k "jeho ústavu". Davídek mi dává ty typické otázky, jaké šestiletý kluk může dávat svému tatínkovi: co bude, až tu nebudeme, jak se cítí smrt? Vzpomenu si na krásné, ale smutné dialogy v McCarthyho knize Cesta, kde Otec se synem putují po světě po blíže neurčené katastrofě. A pak, skoro u domovních dveří, se srazím s atraktivní kadeřnicí a naskočí mi od W. Genaziana Deštník pro tento den, kde hlavní hrdina - profesionální zkoušeč bot, vždy, než se nechá svou kadeřnicí ostříhat, tak ji, v holičském kumbálku, rychle přefikne. A já si vzpomenu, jak mě tenkrát po Vánocích večer stříhala, povídala, co obvykle atraktivní a sympatické kadeřnice povídají, já se nechal "masírovat" jejíma rukama a přemýšlel jsem, zda tam má nějaký oddělený kumbálek...
Komentáře
Okomentovat